Na přírodní materiály většinou pohlížíme jako na bezpečné a neškodné, zatímco uměle vyrobené materiály, syntetika, máme tendenci hodnotit spíš jako zdraví škodlivé, jedovaté. Jenže realita je mnohem rozmanitější. Co třeba jedovaté houby, rostliny, živočichové? Také rozpouštědla v nátěrech vyrobených z přírodních surovin nemusí být úplně bez chybičky. Přírodní oleje, jako je terpentýn nebo limonen, které se získávají ze dřevin a citrusových plodů, nepatří zrovna k nevinným látkám.

Laky a další výrobky pro povrchovou úpravu podlah, říkejme jim zkráceně biolaky, mohou obsahovat zdraví škodlivé látky. Například terpentýn vyvolává kožní ekzém – před zavedením technického benzínu jako náhrady terpentýnu bylo zvlášť mezi malíři rozšířené obávané onemocnění zvané terpentýnový svrab, které mnohé donutilo zanechat řemesla. Terpentýnový olej může vyvolávat bolesti hlavy a pocit malátnosti, dráždí oči a dýchací orgány a může způsobit onemocnění ledvin. Kromě toho vydává vytrvalý a silný zápach. Podle německé normy je maximální povolená koncentrace emisí z terpentýnového oleje srovnatelná s aromatickým uhlovodíkem xylol (100ppm). Citrusové a pomerančové terpeny na tom nejsou o mnoho lépe. Limonen má přes svou přírodní vůni podobné účinky jako terpentýnový olej a může rovněž vyvolat alergie. Existují dokonce náznaky, že tato rozpouštědla mají rakovinotvorné vlastnosti. V seznamech látek Evropské unie i podle švýcarského Zákona o jedech jsou terpentýnový olej a limonen zařazeny mezi škodlivější látky než technické benzíny. Laky na bázi přírodních pryskyřic i laky na bázi alkydové pryskyřice obsahují asi 40 – 50 % rozpouštědel.

V atmosféře vytvářejí rozpouštědla důsledkem působení ozónu a UV záření chemické sloučeniny, tzv. fotooxidanty, jimž se připisují škodlivé účinky na životní prostředí. Ani v tomto ohledu nejsou rozpouštědla rostlinného původu výhodnější než rozpouštědla vyrobená z ropy, která je koneckonců také přírodního původu. Pro životní prostředí je jedinou alternativou omezení všech organických rozpouštědel a používání přípravků na vodní bázi.

U nátěrových hmot na bázi disperzí poukazují fanoušci biolaků na možný obsah monomerů, z nichž se polymerizací vyrábějí umělé hmoty. Monomery mají charakter rozpouštědel a odhaduje se, že škodí zdraví víc než rozpouštědla. Jenomže biolaky obsahují velmi často monomery ve vyšších koncentracích než rozpouštědla. Jde zpravidla o nenasycené terpenové uhlovodíky (alfa-piny, beta-piny, limony, diperteny), které se polymerují na syntetické terpenové pryskyřice. Tyto monomery tvoří se vzdušným kyslíkem mírně toxické peroxidy, jež jsou zodpovědné za vyvolání alergických reakcí u terpenů a existují náznaky o jejich mutagenních účincích, dosud dostatečně neprozkoumané.

Také tvrzení, že proschlé nátěry z biolaků neuvolňují do vzduchu v místnosti žádné škodlivé výpary, je mýtus. Přípravky, které jako pojivo obsahují rostlinné oleje (lněný, sojový, saflorový apod.), při tvrdnutí nátěru odštěpí se vzdušným kyslíkem 3 až 4 % reaktivních aldehydových sloučenin. Při oxidaci nenasycených rostlinných olejů bylo nalezeno na dvacet takových sloučenin, mj. formaldehyd, acetaldehyd, butenal. A například při měření emisí z laku na bázi rostlinných olejů určeného na radiátory bylo ve vzduchu v místnosti prokázáno sedm různých aldehydových sloučenin.

Dalším rizikem při práci s biolaky je oheň. Odborníci vědí, že když se terpentýnový olej rozprostře na vzduchu na velké povrchové ploše (čisticí vlna, izolační materiál, hadry), může sám vzplanout. Má to na svědomí reakce vzdušného kyslíku s nenasyceným rostlinným olejem, jejímž výsledkem jsou peroxidy zodpovědné za samovznícení. Proto je třeba pamatovat na to, že při neodborné likvidaci se hadry nasycené terpentýnovým olejem nebo přípravkem obsahujícím terpentýn mohou vznítit.

Reklamy mnohdy slibují spotřebiteli nejedovaté přírodní produkty a toxikologickou bezpečnost, která je zaručena staletími prověřenou důvěrnou znalostí přírodních látek. Většina produktů však obsahuje nebo štěpí škodlivé látky. Znalost přírodních látek sama o sobě neznamená bezpečí před neznámými riziky. Lidé většinou znají jen akutně toxické účinky. Dlouhodobé nepříznivé působení se zpravidla nezjišťuje a zůstává po tisíciletí skryto, zvlášť pokud jde o karcinogeny. Příkladů se najde dost. Například v éterických olejích (mj. v muškátovém) je tu a tam obsažen safranol, dříve používaný jako barvivo do nápojů. Dnes je zařazen mezi rakovinotvorné látky. Do homeopatických léčiv se až do roku 1982 přidával podražec. Teprve krátce se ví, že v něm obsažená kyselina způsobuje rakovinu. Také zplesnivělé potraviny – ovoce, ořechy, chleba, jedli lidé po tisíciletí a až v roce 1971 se zjistilo, že plísňové jedy aflatoxiny vyvolávají rakovinu jater. Teze ekologické důvěrné znalosti přírodních látek je tedy založena spíš na domněnkách než na toxikologickém průzkumu.

Co z toho všeho plyne? Že černobílé vidění nepatří ani do sféry povrchových úprav, že neexistují pouze hodné přírodní produkty a zlé syntetické a že bychom měli brát zřetel spíš na fakta než domněnky. Neznamená to, že bychom se měli paušálně obávat všech nátěrů, ale ani vyzdvihování jedněch před druhými, jak vidno, nemusí mít oporu v realitě.

luk