namaluj...

Interiér bez obrázků by byl studený a neosobní, proto zdobíme stěny obrazy, grafikami, fotografiemi, které jsou nám milé. A nemusí to ani být díla proslulých výtvarníků.  Na zemi  ještě existují víly, které vám posvítí kouzelným světýlkem a poradí, kde hledat krásu, klid, harmonii i pohádkové příběhy. Jednu jsem potkala paradoxně v pražském obchodním centru. Paní Marie Brožová přináší lidem sny. Nádhernými obrazy, které maluje veřejně a tou nejskromnější metodou, kterou, jak říká, ovládá úplně každý. Pastelkami.

Kde se vzala víla v obchodním centru?
Projekt Obhajoba pastelky, se kterým mi věrně pomáhá můj manžel, chce ukázat, že pastelky nejsou jen hračka pro děti, jak se nám snažili vysvětlit na výtvarné škole. Navíc jsem zjistila, že ještě víc než pastelky je potřeba lidem navrátit svět fantazie. A dát jim naději a odvahu, že krása, harmonie a pohádka nemusí končit dětstvím. Člověk si může vzít pastelky a vytvořit něco jen pro radost vlastní duše. Tak jako existuje potrava pro tělo, existuje i potrava pro duši a plno lidí to zanedbává. To nebývá tak akutní.
Manažeři obchodních center si naštěstí uvědomují, že lidem se musí nabízet i něco jiného než konzum, a vycházejí nám vstříc. Můžeme tady dělat výstavy, které pojmou třeba padesát velkých obrazů. V rámci projektu Obhajoba pastelky na veřejných kresleních vzniklo asi šedesát obrazů. Každý maluji na veřejném místě, trvá to osm až dvanáct dní. Lidé mají možnost nahlédnout do mojí kuchyně, podívat se mi pod ruku a vidět v průběhu dnů, jak obraz vzniká.

Každý člověk je tvůrčí bytost. Pastelky máme zvládnuté úplně všichni, každý je měl v dětství v ruce. Nemusíme se jich bát jako třeba štětce. Pastelky jsou přátelské médium a technika nevyžaduje žádné speciální podmínky. Nepotřebujete ateliér, můžete je rozložit kdekoli a jednoduše zase uklidit, práce se dá kdykoli přerušit. Pastelky jsou odpověď pro všechny lidi, kteří mají chuť něco vytvořit, ale neví jak na to.
Vyvinula jsem si techniku, která je srovnatelná s těmi mistrovskými. Na hotových obrazech vůbec není vidět, že jsou nakreslené pastelkou. Pokrývám celou plochu, přestože jde o kresbu, má to znaky spíše malby, vyjádření fantazijního prostoru, jako kdyby ten obraz byl výhled nebo okno do světa fantazie.

Na vašich obrazech je spousta zvířátek, bytostí, předmětů. Máte o tom všem představu, než začnete malovat? Nebo vás vše napadá průběžně?
Nápady mi přicházejí jako hotový celek. Často se mi zdají obrazy ve snu. Ráno se probudím a mám obraz v hlavě včetně těch nejmenších detailů. Díky tomu můžu kreslit na veřejnosti. Těžko bych mohla v tak rušném prostředí něco vymýšlet. Ve mně je obraz hotový a na veřejnosti už je to jen ta řemeslná práce. Tak můžu vysvětlovat techniku a povídat si s lidmi o světě fantazie.

Z čeho ty obrazy vycházejí?
V první řadě z vnímání dítěte. Mám obrovské štěstí, protože jsem si ho dokázala zachovat. Dítě, když se podívá na svět, tak hledá tajemství, dobrodružství, zázrak. Ještě než mu řeknou, že má hledat problémy a starosti, tak je svět opravdu zázrak. V každém detailu můžeme najít nějaký příběh. Všechny mé obrazy vycházejí z reálného světa, ale zároveň se v nich prolíná rozměr fantazie. Vše, co si dítě do reálného světa dosadí a dovymyslí. Tam začíná  pohádka. Ale základ je opravdový svět, ve kterém žijeme. Bran do světa fantazie je strašně moc. Často s obrazy ke mně přicházejí i příběhy.

A proto jste napsala knížku Duše stromů…
To bylo tak, nejdříve vznikly obrazy, jak jsem vnímala duše jednotlivých stromů. A potom přišel příběh o tom, jak duše stromu předává medicínu lidem. Jak se s lidmi spojí a pomůže jim v nějaké těžké životní situaci.
Ale myslím, že v obraze je příběhů daleko více. Snažím se, aby si lidé vymýšleli příběhy sami. Fantazii je potřeba rozvíjet od dětství, potom už v člověku zůstane.
Navíc kreativita je velice žádaná. Ale současný trend školství a společnosti předkládá všechno hotové. V televizi, na počítači, není žádný prostor něco si vymyslet. To vše fantazii potlačuje. Není moc prostředků, jak ji rozvíjet, knihy jsou na ústupu. To je úžasná práce rodičů, když se jim podaří děti pro čtení získat. Televize nebo PC jsou na první pohled daleko atraktivnější. 

Přiznám se, že během čtení vaší knížky jsem také pořídila pastelky. Jen mám trochu problém s tím nápadem. Mně se obrázky neukazují.
Mám takovou radu. Zkuste se vrátit do dětství, děti většinou s nápadem problém nemají. Představte si, že vezmete to dítě, kterým jste kdysi byla, na procházku, někam, kde to máte ráda. A snažte se vidět to místo dětskýma očima. Všímat si detailů. Když přijdete domů, zrekapitulujte si, co zajímavého jste viděla a co vás u toho napadlo, a zkuste to nakreslit.
Ve městě to zajímavé většinou začíná až o patro výš. Tam, kde končí výlohy. Okna, kde žijí lidé. Zajímavé věci, které si do oken dávají. Bavilo mě si představovat, jak vypadají pokoje za těmi okny a dál v bytě, kdo tam bydlí, to, co není vidět.
Myslím, že tvůrčí dětské já v nás žije celý život a když se o něj začneme starat, bude mít větší chuť s námi spolupracovat. A třeba nám začne posílat i ty nápady.

Slyšela jsem, že chodíte s manželem vstříc sluníčku?
Je to taková naše jarní cesta, když už sníh definitivně odejde a ještě než jsou vysoká pole a krajina je taková průchodná. Za úsvitu vstaneme a celý den jdeme krajinou za sluncem. Jdeme cestou necestou, obcházíme jen opravdu velké překážky, třeba Sázavu. Vždycky objevíme místa, kterých jsme si nikdy nevšimli. Když se slunce začíná chýlit k obzoru, vracíme se zpátky do výchozího bodu. Tahle cesta nás vždycky nabije na celý rok.

Štědrá jedlička - obrázek z knížky Duše stromů

Podepisujete se jako MAB. Máte pocit, že se dostáváte přímo mezi kouzelné bytosti?
Mab byla královna Elfů, která měla za úkol posílat lidem sny. Mám pocit, že je to poselství i mojí práce. Když jsem byla malá, každý strom pro mne měl svou bytost. Každá kytička měla svou vílu. Myslím, že děti mají k tomuto vnímání daleko blíž. Ještě nejsou ovládané diktátem rozumu. Uchovala jsem si velký respekt, příroda je živá. Věřím, že existuje rozměr, který můžeme poznat svými smysly, a pak je ještě rozměr, který můžeme jenom cítit nebo tušit. A to je právě to posvátné. Netvrdím, že tyto bytosti vypadají tak, jak je kreslím, ale tuším, že tam jsou.

Tušíte jenom dobré bytosti?
Myslím, že to, co vnímáme jako strašidla, má k lidem oprávněné výčitky. Když je třeba strom poraněný, dokážu si představit, že ta bytost se na nás zrovna neusmívá.
To jsou vztahy, které člověk dávno zapomněl pěstovat. Když si lidé uvědomovali závislost na přírodě, museli si tyto bytosti předcházet. Dnes, když se vše koupí zabalené v supermarketu, lidé tu závislost necítí přímo. Do přírody chodí jen za nějakým účelovým zážitkem nebo pro materiál a chybí vztah k posvátnému zdroji. Propast mezi námi a přírodou se pořád prohlubuje. Zrovna teď jsem  zjistila, že děti nevědí, co jsou to kočičky. Často se setkávám s pohledem na strom jako na neživou věc.

Učíte malovat?Já bych nevěděla, jak namalovat takový obraz. Učím na veřejných kresleních. Každý si může odnést, kolik unese. Ukazuji svou techniku a snažím se v lidech podnítit fantazii. Na kurzy nezbývá čas. Jeden obraz znamená kolem sta hodin práce. A já mám nápadů na tři životy dopředu. Ale připravila jsem kurz pastelkové techniky na DVD.

Říkáte, že jste spíše uzavřený člověk. Jak se vám pracuje s lidmi?
Lidé mě vnímají většinou pozitivně. Jediná skupina, kterou mé dílo provokuje, jsou umělci, kteří prošli mašinérií výtvarného školství. Kde jim vzali jejich originalitu a radost. Já jsem z výtvarné školy odešla. Cítila jsem, že to, co je ve mně originální, není vítané. Že krása a harmonie jsou vnímané jako kýč. Že za umění se dá považovat jen to, co je ve své podstatě šokující. Studenti, kteří zůstali, toto přijali a teď, když vidí moji radost a barvy, nadšení a fantazii, tak je to prostě rozčílí. Protože oni si to nechali vzít.
Jinak všechny generace reagují na mé dílo spontánně, protože dětmi jsme kdysi dávno byli všichni. A dokonce co se týče národností, reagují stejně Japonci, Rusové, Američani…Pohled na mé obrazy je vrací do dětství. Možná si vzpomenou na zážitek, který už dávno zapomněli.

Jak jste svůj talent a  poslání objevila?
Moje maminka mě naučila dívat se na svět a hledat krásu. Uměla výborně kreslit, chodily jsme na procházky a potom jsme malovaly všechno to zajímavé. Celá rodina mě v mých nápadech podporovala. Nikdy jsem neměla žádná omezení. Nechodila jsem do školky, a když jsem přišla do školy, měla jsem svoje já natolik pevné, že jsem se nenechala otrávit. A to jsme museli kreslit komunistické náměty, tanky, továrny, což mě samozřejmě nebavilo. Takže jsem z výtvarky neměla ani jedničku. Chtěla jsem si kreslit své víly a místo toho jsem měla tvořit pionýry. Za Auroru jsem dokonce byla po škole a musela ji přemalovat.
A tvrdý kořínek, to, že si nenechám mluvit do své tvorby, jsem si zachovala celý život. Nejhorší to bylo na výtvarné škole, kde jsem skutečně začala pochybovat o tom, jestli je můj dar vlastně žádaný. Dva roky jsem nekreslila vůbec. Ale potom jsem se vrátila zpátky do krajiny, kde jsem vyrůstala, a najednou jako kdybych našla svoje dětské bačkůrky a začala jsem znova. Pochopila jsem, že to, co je člověku říkáno zvenčí, není pravda. Pravda je to, co cítíme uvnitř. Každý člověk je originální, ale vztah ke kráse a tajemnu máme všichni společný. Třeba někde na dně, ale máme ho každý. 

Bohužel celý život narážíme na řadu přemoudřelých skeptiků… Člověk se musí hodně chránit a tolik se nevystavovat. Dokud nemáte tu jistotu. Když si začnete hrát, něco vytvářet, není radno to ukazovat lidem, kterým nedůvěřujete. Ty rány jdou hluboko. Snadno se necháte odradit, a to je škoda. Tvorba je intimní záležitost a teprve když si je člověk sám sebou jistý, má smysl ukazovat to dál.

Lidé si nevěří, že umí malovat, byť by chtěli, tak nemalují. Nebo zpívat. Nebo cokoli. Myslím, že v předškolním věku dítě umí všechno. Malovat, zpívat, tancovat, než se mu zvenčí řekne, že to neumí. Ve škole se klukům řekne: „Radši nezpívej..“, „radši nemaluj…“ a to už je rozsudek. Vznikne blok a s tím už se těžko pohybuje. A často to vůbec není pravda. Když jsem byla v první třídě a dostala jsem do ruky štětec, všichni jsme za chvíli měli na výkresu lavor vody, barvy se propíjely a paní učitelka přišla a řekla: „No, ty budeš nešikovná!“ Ale já už naštěstí měla sebevědomí z rodiny. S tím se těžko bojuje… Myslím, že nikdy není pozdě. Vyžaduje velkou odvahu pustit se boje s těmito bloky, ale stojí to za to. Tvořivost dělá člověka člověkem. V době, která je hodně únavná a pasivní, lidé už ani neví, kde brát energii. Když začnou tvořit, otevřou se úplně jiné zdroje. A život jim začne připadat daleko zajímavější. Dítě je potřeba brát jako osobnost. Ne jako materiál, který chceme vyprofilovat. Každé dítě si přináší individuální dar, určité schopnosti a je potřeba, aby je objevilo. A v těch se může zdokonalovat. Takoví lidé jsou šťastní. Člověk si musí vážit toho, co umí. Vrba vlídná zpovědnice Jak velké jsou vaše obrazy? Maluji na formát A0, 120 na 90 cm. Namalovat takový obraz trvá dlouho, což se dnes nenosí. Ve všem vidíme rychlost, vítané jsou techniky, které jsou rychle hotové. Trochu se zapomíná, že základem umění je něco umět. Vracím pracnost a pečlivost do výtvarného umění. Malujete rovnou pastelkou, žádné gumování… Jde o to, vytvořit spojení mezi myslí a rukou. Když potom své ruce důvěřujete, nemusíte se bát. Je to dlouhá praxe.  Chystáte se psát další knížku? Teď za mnou začaly chodit duše kamenů. V říjnu vyjde volné pokračování první knihy, které se bude jmenovat Duše kamenů. Budou to kameny všech druhů, od drahokamů, jako je diamant nebo rubín, až po ty úplně obyčejné kamínky, které sebereme někde na cestě. Vždycky mě mrzelo, když se ve škole dělila příroda na živou a neživou. Kameny pro mě nikdy nebyly neživé. Abychom s nimi mohli začít komunikovat, musíme zpomalil na rychlost  kamene. Kámen žije daleko delší dobu než strom. Často se s nimi člověk spojí spíše ve snu, kdy rozum spí. Přátelit se s kameny člověku otevře úplně jiné rozměry. Každý kámen bude člověku opět přinášet určitou medicínu.   Když to člověk takto pojme, už nikdy nemůže mít pocit, že je sám. Já se v lese cítím méně sama než v anonymním davu. V přírodě zažívám ty nejkrásnější věci. Cítím, že mě les přijímá a je mu úplně jedno, jestli jsem namalovaná nebo učesaná. Lidé hodnotí v první řadě podle vizáže. V lese daleko lépe vynikne to, co si neseme uvnitř. Kdo žije s vámi v tom vašem světě? Můj manžel, mé kočky a blízcí přátelé. A ten svět není zavřený. Každý si může vytvořit svůj. Najít si místo, ke kterému si vytvoří vztah. Chodit na ně ve všech ročních obdobích, přinášet mu dárky. Váš manžel má také blízko k umění? Manžel je původně učitel hudby, sedm let jsme žili v chatičce bez vymožeností současné doby a vytvořili jsme si svůj soukromý ráj. Ale osud nás v tom ráji nenechal a vytáhl mě do středu veřejného dění. Manžel mi pomáhá, všechny akce domlouvá. Nejsem žena, která by musela mít nejdříve uvařeno a pak se mohla věnovat tvůrčí činnosti. Inspirace nepočká. Nikdy mi manžel nevyčetl, že něco zanedbávám. Jsme spolu patnáct let. Manželé Brožovi během veřejného kreslení v OC Letňany. Hana Vargová, více na www.pastelky.cz

Soutěžte o obrázek Marie Brožové