Efekt překližování

Hlavní výhodou vícevrstvých podlahovin je použití principu překližování. Spočívá v tom, že jednotlivé vrstvy dřeva mají navzájem kolmý směr vláken. Tím se dosáhne žádoucího jevu, kdy objemové změny dřeva v příčných směrech, které jsou největší, jsou „bržděny“ velmi malými změnami ve směru podélném. Tento princip má však dvě základní podmínky úspěšného fungování: dostatečnou pevnost slepení vrstev a vyváženost působících sil.

Pevnost lepení vrstev

Díky rozmachu chemického průmyslu již dnes lepení vrstev dřeva navzájem nepředstavuje závažný technologický problém, i když stále je co pokazit. Obecná zásada pro lepení dřeva zní, že lepený spoj musí být pevnější než pevnosti slepovaných materiálů. V případě dřeva toho lze dosáhnout použitím lepidel na různých bázích, v současnosti jsou nejrozšířenější PVAC lepidla. Ta však musí být správně připravena a je také potřeba počítat s tím, že obvykle obsahují vodu. V průmyslové výrobě se vrstvy dřeva lepí navzájem za působení tlaku a zvýšené teploty; tím je dosahováno opakovatelné kvality slepení i lepší zpracovatelnosti lepidel.

Důležitost symetrie

Nejen v umění, ale také při návrhu podlahových dílců (a výrobků z lepeného dřeva obecně) je potřebné dodržovat pravidlo symetrie.Myslí se tím, že jednotlivé vrstvy vyvolávají navzájem na sebe síly, které se budou eliminovat. Pokud tomu tak není, nebo dojde k vychýlení rovnováhy sil například působením vlhkosti, nezbytně musí nastat deformace – kroucení, vznik korýtek a podobně. Z tvaru deformace lze potom vyčíst, která ze sil „zvítězila“. Ideálním příkladem symetrického dílce jsou podlahoviny dle patentu Coufal, Macháček, (označení VP 12), se kterými se čtenáři tohoto časopisu již setkali. Nicméně klasická konstrukce vícevrstvých podlahovin (se skladbou 4 mm nášlapné vrstvy, 10 mm středových latěk a 1 mm dýhy ve funkci stabilizační podložky) bez závad vyhovuje. Nutnou podmínkou ovšem je dodržení parametrů klimatu v místnosti.

Tvrdost povrchu

V dnešní době se nejen od lidí, ale i od výrobků očekávají vysoké výkony. Proto také velmi žádanou vlastností podlahovin je jejich odolnost. Jedním z nečastějších způsobů namáhání podlahy je ten, kdy je nějaký předmět vtlačován do povrchu. A ať se jedná o nohu židle nebo podpatek na obuvi, vždy chceme,  aby po jejich působení nebyly patrné žádné změny vzhledu podlahy. Vlastností, která tuto odolnost proti vtlačení předmětu charakterizuje, je Brinellova tvrdost. Jako snad všechny vlastnosti dřeva, i tato se vyznačuje velkou variabilitou. Závisí nejen na směru vláken při vtlačování předmětu, ale také na vlhkosti dřeva, jeho hustotě a především na dřevině. Již podle obecně známého rozdělení na dřeva měkká a tvrdá je zřejmé, že některé dřeviny jsou pro použití na podlahu méně vhodné. Ne nadarmo Angličané označují jehličnaté dřeviny jako „softwood“ – měkké dřevo. Ovšem móda a cena dokáží zvýšit i poptávku po smrkových podlahových palubkách. Naštěstí to není problém vícevrstvých podlahových dílců, jejich nášlapné vrstvy se téměř bez výjimky vyrábějí z tvrdých listnatých dřevin, mnohdy exotických.
Nenechte se zmást tvrzením, že některý výrobce nabízí tvrdší dub nebo buk než konkurence. Teoreticky je to sice možné, ale v závodě by musel provádět třídění nejen podle vzhledu, ale i podle tvrdosti, a tak plýtvat drahocennou surovinou. Variabilita tvrdosti v rámci jedné dřeviny i z jedné lokality je mnohdy vyšší než mezi dřevem používaným různými výrobci.

Zámkový spoj a jeho pevnost

Po úspěšném rozšíření zámkových spojů u laminátových podlah bylo jen otázkou času, kdy a v jaké formě se tento způsob spojování dílců rozšíří i u podlahovin dřevěných. Na první pohled by se zdálo, že stačí osvědčený princip „okopírovat“ a je to. Jenže dřevo má poněkud jiné pevnostní vlastnosti než materiál středové vrstvy laminátů (MDF nebo HDF desky). Nejen že je měkčí, ale má také vyšší náchylnost k otlačení, ustrnutí v tlaku (že již ani vlivem změny vnějších podmínek nevzrůstá tlak ve spoji) a další odlišné vlastnosti. Navíc není dřevo možné tak přesně opracovávat, vždy je větší riziko vytrhaných vláken nebo jiných nepravidelností vlivem obrábění. A tak zámkové spoje u dřevěných podlah fungují, ovšem míra jistoty kvality může být za určitých podmínek nižší než u lepeného spoje. Navíc základní problém pevnosti spoje podlahových dílců, a to jak laminátových, tak dřevěných, nebyl dosud vyřešen. Jaká má vlastně pevnost spoje být?
Na vyřešení zdánlivě tak prosté otázky je zapotřebí důkladného výzkumu chování tak velkých desek na bázi dřeva, jakými podlahoviny po položení jsou. Musí se zjistit skutečná zatížení za reálného provozu i tendence k poruchám. A na tak obsáhlou práci (a samozřejmě také nákladnou) se zatím nejen u nás nenašel realizátor. A při dnešním tempu vývoje nových produktů se možná mnohým zdá, že už by to stejně bylo „s křížkem po funuse“.

 Plovoucí, nebo přilepené k podkladu?

Paradoxně je tato otázka při montáži parketových dílců označovaných jako plovoucí stále častější. Přilepení k podkladu má některé velmi lákavé výhody. Začněme však nevýhodami: Především ztratíme možnost rychlé, levné a snadné demontáže. V době, kdy zařizujete nový byt, se to může zdát nepodstatné, vždyť tak drahá podlaha musí vydržet mnoho let. Ovšem i v novostavbách může dojít k různým, v lepších případech pojistným událostem a podlaha musí ven. Při dnešní kvalitě lepidel odstraňovat desítky čtverečních metrů podlahoviny není žádný med. Obtížnější bude výměna jednotlivých dílců v případě lokálního poškození. Mezi nevýhody lze započíst také vyšší cenu za montáž.